Zadání XXXII. ročníku

1. série

Důkazy

Termín odevzdání: 20. října 2025 23:59

Zadání: Pomocný text: Zbývá: 35 dní

Na zemi se válely prázdné obaly od pizzy, dvoulitrovým PET lahvím od kofoly šlo vidět dno a u země se povaloval hustý dým různých vonných svíček, jejichž rozdílné příměsi útočily na nos, stejně jako kakofonie různobarevných outfitů bila do očí. Na zemi byl rudou rtěnkou (pozn. odstín č. 6 s názvem Bloody Mary) namalován obrovský osmiúhelník, propojený po úhlopříčkách, vložený do obrovské kružnice o průměru asi dva metry, v jehož vrcholu stála jedna z právě zmíněných vonných svíček.

Uvnitř osmiúhelníku, se šmouhami od rtěnky na růžovém topu, ležela Finťa. Hlavou u vrcholu s vonnou svíčkou s příměsí skořice a nohama směřujícíma ke speciální edici vonných svíček prodávaných ke Dni matek. V reproduktorech tématickou Bloody Mary vystřídala Abrakadabra od Lady Gagy. Celý čarodějnický výjev vysvětloval otevřený dvojlist v pohozeném teenagery oblíbeném časopise Hrom! Nacházela se v něm totiž rubrika Zoufalé manželky: Jak konečně dostat muže svých snů vysvětlující rituál, kde pomocí sledu úkonů by každá dívka do týdne měla získat kýženého muže.

To, co ze začátku možná znělo jako obyčejná dívčí přespávačka, se brzo změnilo v noční můru. K dokončení rituálu bylo potřeba, aby jedna z přítomných dívek zarecitovala kouzelné zaklínadlo.

„Ve jménu hvězd a měsíční záře,

ať otevře se cesta v lásky tváře.

Srdce mé čisté, srdce mé v plameni,

ať láska přijde, když duše znamení.

Ať přijde ten, kdo se mnou být má,

ať duše k duši bezpečně zná.

Ne silou vázán, leč touhou svou,

ať kráčí ke mně cestou pravou.“

Finťa si na škole nenašla moc kamarádek, dalo by se jim spíš říkat followerky, protože za ní chodí, jak její stín, obletují ji jak měsíc planetu a jejich úkolem je sledovat ji na instametru a svými likey zvyšovat její oblíbenost. Většina z těchto followerek byla pro život absolutně nepoužitelná, jediná, která měla trochu rozumu v hlavě, si ale vykřičela hlasivky na koncertě Harryho Styluse, proto přednes rituálu měla na starosti jiná. Protože však nechaly okno otevřené a poskládaná báseň se trochu rozfoukala, bylo nutné ji poskládat zpátky. Nikdo si však nepamatoval, jak původní báseň zněla a tak místo ní přednesla Fintina followerka jakousi permutaci slov původní básně.

Poslední, co Finťa slyšela, bylo: „Ve jménu hvězd vázán v plameni cestou} a pak už jen věděla, že leží na studené kamenné podlaze.“

V místnosti, kde probíhal rituál, propukla panika. Ve snaze rychle zachránit situaci jedna z dívek rychle smazala rtěnkou nakreslený osmiúhelník, druhá zavřela všechna okna, třetí skočila do rozmazaného kruhu a praštila se do lokte, čtvrtá zhasla všechny svíčky a tím se navíc v místnosti rozhostila absolutní tma. Dívky zoufale hledaly libovolné předměty na zemi, vrážely do sebe a vydávaly náhodné vysoko položené výkřiky. Dívka, co navštívila koncert Harryho Styluse ochraptělým hlasem pronesla: „To je ale nadělení.“

Co se dělo nadále nás však nezajímá a raději se přesuneme za velmi zmatenou Finťou, která už se tedy zvedla ze studené kamenné podlahy. Ihned poznala, že svět, ve kterém se ocitla, není její vlastní, protože všechno bylo mnohem víc… pravidelné, ostré, přesné. Každá hrana měla přesný tvar, každá věc měla své místo. Až na ni. Finťa velice zřejmě v tomto světě přebývala, její zářivě růžový top a šachovnicové rifle bily do očí. Finťa si velice opatrně, aby si nerozmazala řasenku, otřela oči, které jí vlivem neblahých událostí trochu zvlhly, a rozhlédla se okolo. Na zemi vedle ní ležela kamenná opracovaná krychlička, na které bylo vyryto „1/2“. Kousek za ní viděla další kamennou krychličku, trochu menší, na které bylo . Protože široko daleko nebylo nic jiného, rozhodla se, že bude následovat tyto krychličky. Když se dostala ke krychličce s vyrytým číslem „1/128“ cestu k další jí přehradily obrovské zábrany z jiných krychliček.

Udýchaná, ale však, veškeré kostečky se jí podařilo odstranit a cesta se jí uvolnila. Krychličky, podle kterých se orientovala se ale neustále víc zmenšovaly a byly blíž a blíž k sobě, až je v jednu chvíli skoro přestala vidět a nemusela se ani hnout z místa, aby dorazila k další. Tam Finťa narazila na krásnou zahrádku. V břiše jí zakručelo, neměla odhad, jak dlouho už v tomto světě je, ale co věděla, bylo, že má hlad. Vstoupila dovnitř a rozhlédla se po dlouhých políčkách, kde se v maticovém uskupení pěstovala všemožná zelenina. Rajčata, hrách, mrkev.

„Děvenko, nabídni si, trochu kořenové zeleniny!“ ozval se stařičký hlas.

Finťa neváhala, rovnici vyřešila a s hlasitým chřoupáním zlikvidovala několik mrkví. Hlas patřil ženě sedící na konci jednoho záhonku. Finťa si k ní přisedla na lavičku. Žena působila starší než sám čas, oči měla vlídné, záda zkroucená, jak se opírala o holi, na nohou prošoupané pantoflíčky, ruce kostnaté, že jí klouby z prstů nebezpečně vyčnívaly.

„Kde to jsme?“ zeptala se Finťa.

„Říká se tomu Numerské říši,“ odpověděla nezaujatě stařena.

„Numerská říše?“

„Nemá smysl se ptát, myslím, že to brzy pochopíš sama.“

Finťa se podivila. Stařenku vůbec nepřekvapilo, že Finťa neví, kde je. A současně ji ani nezajímalo, kdo Finťa je.

„Kdo jste vy?“

Stařenka se pousmála. „Já jsem Dvojka.“

„To je zvláštní jméno,“ podivila se Finťa a zadívala se na stařenčina ohnutá záda.

„Stejně jako Finťa,“ utrousila stařena a vzala z košíku jablko.

„Jak víte, jak se jmenuju?“

„Vím všechno, co vědět potřebuji.“

„Víte, jak se odsud dostanu?“

„To bych věděla,“ pochlubila se Dvojka.

„Ale neřeknete mi to, protože…“

„Protože ty to ještě vědět nepotřebuješ. V Numerské říši tvůj příběh teprve začíná.“